Baruška a sedm análních skřítků

10. června 2010 v 15:51 | Garou-tan |  Originální
Konečně jsem dodělala parodii na Sněhurku... účinkuje naše třída. Rádoby vtipné.


***

Bylo, nebylo. Je to sice prakticky nemožné, ale… jsme přeci v pohádce.
V jednom krásném království žil jeden pan král a jedna paní královna. Jejich vztah byl krásně harmonický - každodenní hádky neuvěřitelně uvolňovaly atmosféru. 
Jednoho krásného dne se jim narodila holčička. Vlásky jí vlály kolem hlavičky jako sluníčko, pleť měla heboučkou jak srst vypelichané perské kočky a očka jí zářila, že z toho maminka div neoslepla.
Rodiče ji pojmenovali Baruška.
Bohužel paní královna jednou jela na koni po poli a spadl na ni meteorit, takže se nedožila jejích třetích narozenin. Pak král si ze zoufalství vzal vládkyni sousedního království. 
Tu rodiče pojmenovali Danielle.
A jelikož si pilníkem brousila zuby na královský trůn, často ve svých komnatách rozprávěla se svým milovaným zrcadlem. 
To pojmenovala Laura.
Často vedli dlouhé debaty, jak nějakou básní očarovat lid. Problém byl, že lid neuměl číst. Danielle tedy svého manžela přiměla zavést povinnou školní docházku. Tím si proti sobě poštvala většinu mládeže.
Jednoho večera, kdy Danielle neměla inspiraci, cpala se čokoládou a rozebírala s Laurou politický systém v království, vešla do jejích komnat Katka Třetí Středně velká, obávaná lovkyně všech buřičů a stehlíků. Netajila se tím, že celou dobu poslouchala za dveřmi.
"Král je mrtev," prohlásila. "Ať žije král."
"A trůn je můj!" vstala okamžitě z křesla Danielle a sháněla se po papíru, aby si připravila nějaký srdceryvný projev.
"Nechci ti mluvit do plánů na ohromení lidu, ale podle §25 zákona o nástupnictví teď vládne Baruška," ozvala se Laura. Danielle marně lovila v paměti znění zákona o nástupnictví. Předem ztracený čas.
V zamyšlení si začala okusovat palec - shledala ale, že jaksi postrádá nehet.
"Katko, přines mi další čokoládu a běž zahnat Barušku do lesa, než vymyslím něco rafinovanějšího." Na to si opět sedla do křesla a začala si okusovat druhý palec.

Když Katka vedla Barušku do lesa, přemýšlela, jak ji zahnat do něj. První ji napadlo vyskládat cestu sušenkami, ale podle Laury to bylo moc finančně náročné. Pak chtěla Barušku praštit a dotáhnout co nejhlouběji to půjde, ale došlo jí, že by se sama ztratila.
Raději zvolila variantu splašit Baruščina poníka.
Zatím, co se Baruška kochala krásou okolní přírody, Katka nasbírala dostatek kamenů pro případ, že by se poprvé netrefila, a začala pálit. Netrefila se. Podruhé také ne. Potřetí to bylo těsně. A napočtvrté zasáhla koně přímo do zadních partií.
Ten se splašil a i s Baruškou odcválal do lesa.

Baruš sama kdesi uprostřed cesty dobrovolně seskočila. Z tajného cvičení tenisu s poddanými měla tělo vysportované a svaly připravené na cokoliv. Jedním ladným pohybem si sundala šaty a odhalila tak sportovní komplet zabraňující pocení. Pro jistotu přidala i deodorant se svěží vůní fialek.
Přikrčila se a po vzoru Catwoman se kradla po lesní cestě.
Po několika hodinách plížení se a nakukování za kapradí narazila na chaloupku. Něco jí říkalo, že by tam asi měli žít trpaslíci nebo alespoň skřítci, ale jelikož se chaloupka zdála prázdná, vydala se k ní - nikdy nepodceňovala pravděpodobnost nálezu jídla, oblečení, hřebenu, dalšího kapesního zrcátka nebo líčidel.
Když otevřela dveře a vešla dovnitř, praštila se čelem o trám. Po chvíli hledání rovnováhy zachovala ohnutou pozici a rozhlédla se. Podle velikosti nábytku tipovala skřítky, ale raději vytáhla své kapesní zrcátko Klárku a nechala ji, aby se po místnosti rozhlédla.
Klárka se ovšem hrůzou vypnula a nenechala se opět zapnout.
Barča se tedy rozhodla pátrat na vlastní pěst. Vytáhla bloček a pohotově si zapisovala, co všechno objevila: misky s neidentifikovatelným obsahem, kterým se raději podrobně nezabírala; nepohodlné židličky; plno pavučin; prázdné kredence; vzadu kýbl se studenou vodou; schody kamsi do neznáma; další pavučiny; hromadu propocených triček; vypnutý počítač s rozbitým monitorem; a tak dále.
Bloček vzápětí zmizel v náprsní kapse a Bára statečně vyšla schodiště. Jak otevřela dveře, rozprostřela se před ní ložnice. 
Moc vábně to tam nevonělo. Tedy ono to vůbec nevonělo. Dobře, strašně to tam smrdělo, ale Bára byla vyčerpaná jak zemědělec po sklizni řepy a padla na nejbližší tři postele, aby si odpočala. Naštěstí brzy usnula a smrad šel mimo ni.

"A co za to?" ozvala se drobná postavička s čepičkou v zářivé rudé barvě. Kdyby človíček nestál na krabici od banánů, sahal by zlé královně asi tak k pasu - ani jeden tomu však nevěnoval pozornost.
"Jídlo, dávky a jednou týdně uklizečku," odpověděla Danielle a líně se poškrábala ve vlasech. Vzápětí z vlasů prsty s tichým "au" vytáhla a otřela si zkrvavenou ruku do noční košile s ananasem na zádech.
Začínala jí být zima.
"Jak vysoký dávky?" pokračovala postavička v dotazech. Za dveřmi stálo šest dalších a napjatě poslouchalo (samozřejmě až na toho, který spal, na ty dva, co si povídali, na toho, co koukal na renesanční obraz a na toho, který se cpal čokoládou z kuchyně).
"Tak, že si příští tři generace panovníků nebudou moct dovolit používat elektřinu, horkou vodu a brát děti na kolotoče," odvětila Danielle a byla opravdu ráda, že má ty teplé ponožky. Kvůli výdajům na inkoust a papíry pro psaní básní nesvítila a netopila, ač to v zimních měsících bylo trochu nepraktické.
"Dobře," souhlasila postavička a kývla. Na to seskočila z bedny od banánů a vypravila se ke dveřím. "Ale jen na týden." 
Na to se za ním zavřely dveře a ozvalo se cupitání, jak všech sedm análních skřítků mířilo chodbami domů.
Danielle strhla nejbližší záclonu, zabalila se do ní a zamířila do svých komnat. Asi je na tom vážně špatně, když jí pohádkové bytosti kladou podmínky - ráno se Bratrstvo víl, v čele s Ivčou a Kájou, dožadovalo práva na shromažďování; hned po nich se do hradu dobývali kentauři s potřebou nových luků; ani se nestihla najíst a už se audience dožadovali jednorožci. 
Aspoň, že s těmi análními skřítky se dohodla.

Nad ránem se skřítci dostali domů - cestou se stavili U pařeza, v nejlepší (a jediné) hospodě v lese, a každý si svým stylem zapařil. Tomáš s Filipem vyhlásili turnaj v páce, Pepa se cpal tamějšími pochoutkami, Marek prý spal, Dobroš se poděl kamsi za závěs a Roman s Pavlem se připojili na internet a zapařili WoW.
"Už je tady," poznamenal Tomáš, když nahlédl do ložnice. I když to možná vytušil z toho spanilého chrápání, které narušovalo statiku chajdy.
"Výborně," ozval se Marek.
"Vzbudíme jí, aby nám uvařila," prohlásil sebevědomě Pepa.
"To si jen myslíš," ozvali se jednohlasně Roman s Pavlem.
"Výborně," ozval se opět Marek.
"A co s ní nakrmit jí? Posledně nám snědla všechny zásoby," nadhodil Dobroš. Všichni hned vzpomněli na obávanou vrásčitou trollku bloudící po lese. Filip se jen zasmál. Pavel a Roman následovali jeho příkladu.
"Filipe, neslíbils tý královně, že tu tak tejden bude?" zeptal se Pepa.
"A jo," přestal se pod čepicí drbat Filip a na jeho tváři se objevilo něco, co asi mělo být zamyšlený výraz. V domečku zavládlo ticho, které Baruš nediskrétně rušila svým chrápáním.
Nakonec se anální skřítci vydali spát. Pavel se vysmál Pepovi, Markovi a Dobrošovi, že jim Barča zalehla postel, a sám si šel lehnout na gauč, aby museli spát na podlaze. Na jeho posteli se totiž roztahoval Roman.

"Tak kterýho?" listovala katalogem Danielle, hledajíc vhodného prince.
"Hele, co tohohle?" nadhodila Katka. "Vlastní názor, silná vůle, slabost pro kočky. Ideální."
"Ne," ozvaly se jednohlasně královna a její zrcadlo.
"A co 'náznak schizofrenie, slabost pro květiny a velmi zvláštní účes'?" pokračovala lovkyně.
"Tenhle je můj," vytrhla stránku z katalogu Danielle, složila z ní vlaštovičku a tu položila vedle ananasu, který zdobil její pracovní stůl.
Katka s Laurou si vyměnily pohledy.
"Tři psi, vlastní instalatér, umí vařit?" zkusila to Laura.
"Samá voda," odvětila Danielle.
"Osobité reflexy, láska k fotbalu, červené Ferrari?" nakoukla panovnici přes rameno Katka.
"Bingo!" zabodla tužku do papíru zlá královna. "Jdu do něj."
Na to se vypochodovala vypravit na cestu. Převrhla při tom kalamář s inkoustem - takže si polila šaty - přišlápla si lem své róby - takže se mohla na vlastní nos přesvědčit o nevýhodě kamenných podlah - a na chodbě zakopla o svoje nohy.
Laura s Katkou si vyměnily pohledy ještě jednou.

Ozval se zvonek.
"Zdenku, přestaň hrát v našem kouzelném zrcadle Kántr Strajk a pojď sem!" ozval se mužský hlas chvíli po zazvonění. Volaný kouzelné zrcadlo neochotně vypojil ze sítě, pro reprezentační účely vzal plášť a lehce sklusal schody ke svým rodičům. 
(pozn. autora: nejen "zlé královny" mají kouzelná zrcadla)
Zrovna se bavili s jemu neznámou osobou ženského pohlaví. Měla na sobě cestovní plášť s jakýmsi modrým znakem na prsou a v rukou držela bonboniéru.
Jeho oblíbenou.
"Tohle je Danielle, královna sousedního království," představila ženu Zdeňkova matka. "Prý s tebou potřebuje o něčem mluvit.
"Tak jo," pokrčil rameny Zdeněk a vydal se směrem k zahradnímu bludišti, které nechal vybudovat jeho pradědeček. Otec mu nedávno říkal, že stále nemá srdce se všech těch křovin zbavit. Zdeněk ale tušil, že spíš nemá srdce utrácet peníze za křovinořezy.
"Máte to tu pěkný," okomentovala zámek po chvíli Danielle. Stále si nesla bonboniéru v ruce a zvědavě okukovala, co by kde mohla vzít.
"Dík," prohodil Zdeněk. "Co ode mě potřebuje… te?"
Danielle máchla rukou a darovala mu bonboniéru. "Tykej mi. A víš, mám takovej problém, k jehož vyřešení potřebuju nějakýho pěknýho prince."
"Jsi ještě panna?" pozvedl obočí Zdeněk.
"To sice taky, ale dcera mého drahého manžela, nechť je jeho hrob nevykraden, se ztratila v lesích a já se vážně bojím, že jí unesli anální skřítci a jejich ochočená trollka," vysypala ze sebe a prosebně se na Zdeňka podívala. Ten jí pohled oplatil.
"Taková pěkná holčička, měla jsem jí ráda jako vlastní…" zaštkala Danielle a podala svému společníkovi Baruščin miniportrét. "Koukni."
Zdeněk se na obrázek zadíval. Mimoděk hrábnul do bonboniéry a šoupnul si do pusy bonbon. 
Danielle se kousla do rtu, aby jí na tváři nevytanul vítězoslavný úsměv.
"A když ji zachráním, dostanu nějakou odměnu?" optal se a zadíval se na zlou královnu.
"Jistě," odvětila Danielle, "budeš si jí moct vzít. Určitě rodičům uděláš radost."
"Platí," na to Zdeněk.
Danielle jen kývla, rozloučila se a zamířila ke stáji, kde vyšplhala na svého koníka. Toho něžně nakopla do slabin, a když se rozeběhl zpátky domů, vytáhla poslední lahvičku svého vyhnisového lektvaru na ovládání mladých princů.
"Tak to by bylo," broukla si pro sebe a zase lahvičku skryla.

Mezitím bylo v chaloupce v hlubinách lesů rušno.
Neboť skřítci zapomněli řádně nakrmit svou vrásčitou trollku, vkradla se do jejich domečku a zatím, co Barča spala, vyměnila všechno ovoce za svá fyzikální tělesa. A jak se Baruška vzbudila, po pravidelné rozcvičce s tenisovou raketou si chtěla dát zdravou snídani.
Nasypala si plnou misku cereálních žároviček, zalila to elektrolytem a schroustala k tomu pár vodičů. Nebyl tedy žádný div, že po snídani padla na zem jak podťatá.
"Co s ní?" zeptal se Pepa. Chvilku do Barči dloubal špičkou boty, ale po chvíli toho nechal.
"Vytáhneme jí na zahradu. Třeba budeme mít štěstí na nějakýho nekrofila a ten si ji odtáhne do svýho doupěte," nadhodil Dobroš.
"Výborně," poznamenal Marek.
"Ale měli bychom, ať nám nesmrdí tady vevnitř," prohlásil Tomáš.
"Dobroš, vytáhni tu holku ven," poručil Filip.
"Proč já?" ohradil se Dobroš.
"Protože to byl tvůj nápad," poznamenal Roman.
A zatím, co Dobroš tahal Barču na zahradu mezi krásné petúnie od Erla, ostatní se začali dohadovat o tom, kdo bude vařit. Nakonec u plotny skončili Pepa s Markem.

Království se otřáslo, když zaduněly motory Zdeňkova Ferrari. 
Chudák Laura málem spadla ze zdi, Katka minula stehlíka gepardovitého, po němž celé odpoledne vrhala nože a Danielle si polila další šaty inkoustem. Vztekle praštila pěstí do stolu - a polila se ještě jednou.
Beze slova vstala, posadila Lauru do svého křesla, aby se při dalším otřesu nerozbila, a bez většího zájmu se převlékla.
"Jdu se podívat na další pohádkový happy end," poznamenala, když si šaty zdárně oblékla.
"Už zase?" zeptala se Laura.
"Happy endů není ani v pohádkách nikdo dost, podívej se třeba na Oscara Wilda," odpověděla Danielle. "Neboj se, až se vrátím, vrátíme se k diskuzi o konci světa."
Na to vesele zamávala, bez vážnějších zranění se dostala do stájí (na padání ze schodů si člověk přeci jen po pár letech zvykne), nasedla na koníka a poklidným klusem mířila k análním skřítkům. Poklidný klus se čas od času změnil v divoký cval - to když Zdeněk lesní fauně předváděl, jak pěkné má auto.

Mezitím u chaloupky stylově zabrzdilo Ferrari rudé jako opruzený dětský zadeček. Roman s Pavlem skřípění brzd přeslechli, neboť zrovna dávali Lich Kinga, Pepa se zahrabal do hory nádobí, jak hledal čokoládu, Marek nikdy nejevil přílišný zájem o své okolí a Dobroš hlasitě chrápal, jak byl unavený z tahání Barči mezi petúnie.
Ozvalo se zatroubení, řev a náraz.
Když Tomáš odhrnul záclonu, spatřil do stromu nabourané Ferrari a zadoufal, že dneska lidi z GREENPEACE vynechají pravidelnou obhlídku.
"Co se stalo?" zvedla se do sedu princezna a překvapeně se rozhlédla. Nijak jí nevadilo, že má na břiše krásný vzorek od pneumatiky Zdeňkova Ferrari.
"Přišel jsem tě vysvobodit," vylezl z pochroumaného plecháče Zdeněk, "ale lekl jsem se, že jseš mrtvá."
"To nekrofil nebude," prohlásil zamyšleně Filip.
"Já jsem asi omdlela nebo co," prohlásila sličná blondýnka. "Ono bylo dopoledne hrozný horko."
Z lesa se ozval nakvašený řev.
"Co to bylo?" zeptala se Baruš.
"Nevím," odvětil Zdeněk.
Pak se z lesa, omotaná vodiči a s ebonitovou tyčí v ruce, vynořila trollka. Rozebrala nebohé Ferrari do posledního šroubku, všechno si nacpala do kulicha a spokojeně zase odešla. Někdy v tu chvíli kolem klusala Danielle.
"Dobrý den," pozdravila trollku.
"Dobrý den," odpověděla ta.
"WTH?" ozval se po chvíli Zdeněk. Danielle ho ignorovala.
"Já věděla, že to zvládneš!" rozplývala se hned, seskočila z koně a vecpala princátku další bonboniéru. Byly v něm poslední zbytky jejího milovaného vyhnisovského lektvaru, který nesměl přijít nazmar.
Zdeněk s Bárou na ni prapodivně pohlédli.
"Svatební dar," zahihňala se nemístně zlá královna.
"Tak dík," řekl Zdeněk a podíval se na Barču vedle sebe, aby se neřeklo. "Vezmeš si mě?"
"Ale jo, proč ne," odpověděla ta.
Tak se vzali za ručky- ne, počkat, Zdeněk vzal Báru za… dobře, prostě se za něco popadli a zamířili pryč. Zdeněk cestou rozbalil bonboniéru a pustil se do ní.
"Nebyl to nekrofil," připomněl Filip, vykukující z okna.
Danielle se jen zasmála. "Však on už je."

KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zachary Zachary | E-mail | Web | 13. října 2011 v 5:40 | Reagovat

Souhlas

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama