Zastavit čas

6. dubna 2010 v 20:42 | Garou-tan |  FF
Četla jsem jednu povídku psanou v ty formě. A tak vzniklo tohle... je to jen takový pokus, netuším, jestli zdařilý nebo ne.
Opět BL (Boys Love). Nelíbí? Nečíst. To je všechno.


***

Fandom: Katekyo Hitman REBORN!
Pairing: Demon Spade/Giotto (pro změnu)
Doba děje: nepříliš dlouho po založení Vongoly
Prohlášení: Nesepsáno za účelem zisku, postavy patří Amano Akiře.

Prásknutí dveří ti jemně naznačí, že by ses měl vzbudit.
"Giotto!"
"Nech mě spát," zamumláš ospale a přetáhneš si přes hlavu peřinu. Je ti úplně jedno, že tě nemohl slyšet, protože vtrhl do jiné místnosti. Ty sám chceš jen ještě chvíli zůstat v té vyhřáté posteli, bez které by tvá pracovna dozajista ztratila svůj půvab.
Zarazíš se. V pracovně přeci žádnou postel nemáš…
Pomalu, téměř se strachem stáhneš peřinu ze svého obličeje a otevřeš oči. Tohle určitě není tvoje pracovna. Ani tvoje postel.
Ani ta ruka kolem tvého pasu není tvoje…
Než si stačíš uvědomit, co to znamená, zaslechneš další prásknutí dveří. Rychle se od svého spolunocležníka odtáhneš a posadíš se.
Možná bys i vstal, kdyby většina tvého oblečení nebyla rozházená po místnosti.
Zamíříš pohledem vedle sebe.
Snažíš se to sám sobě rozmluvit, ale přitahuje tě. Tak, jako lovce přitahuje jeho kořist. Kořist, která se na něj může každým okamžikem vrhnout a rozervat ho na kusy.
Nezáleží, zda sedí za stolem a přes brýle si pročítá papíry, beze slov tě pozoruje svým ledovým pohledem nebo leží vedle tebe a spí. Víš, že si v jeho blízkosti nemůžeš být ničím jistý. Možná proto ji tak často vyhledáváš.
Toužíš po nejistotě, kterou ti může dát jen on.
Tak rád bys natáhl ruku a dotkl se té sametové tváře. Jen by ses přesvědčil o tom, že není sen.
Zaváháš - na okamžik. Neodoláš touze se ho dotknout.
"Giotto!"
Když se rozletí dveře, stáhneš ruku zpátky. Po chvíli se setkáš s tmavým pohledem svého nejlepšího přítele. Těžko říct, kdo z vás je více překvapený.
Jeho pohled zamíří vedle tebe.
"Giotto?" ozve se nakonec.
Kousneš se do rtu a sklopíš pohled. Nevíš, co odpovědět. Stydíš se, viď?
Mimoděk se zamyslíš, proč on stále spí.
Ticho v místnosti přeruší až smích. Ten, který jsi už tolikrát slyšel. A ať chceš nebo ne, oddechneš si. Dokonce se ti na tváři objeví pousmání.
Mladý muž, který měl stát ve dveřích, se rozplyne a kolem tvého pasu se ovinou známé ruce. Jejich sevření je něžné, možná až láskyplné, ale jen ty víš, jak majetnický tvůj milenec dokáže být. Spokojeně zavřeš oči a opřeš se o něj. Cítíš, jak mu buší srdce a slyšíš, jak dýchá.
Zatoužíš takhle zůstat věčně.
I když, v jeho náručí a s ním po boku už ti nic nepřijde nemožné. Tvůj úsměv se rozšíří.
Láska k němu je opojná. Tolik opojná…
"Na co myslíš, Giotto?" zaslechneš jeho hlas. Miluješ způsob, jakým hýčká tvé jméno.
"Přemýšlím, kam mi zmizela kravata," odvětíš a ohlédneš se. Vaše pohledy se setkají a on se opět zasměje. Mohl bys tomu smíchu naslouchat věčně.
"Víš, že je zbytečné přede mnou lhát," zašeptá a políbí tě na krk.
"A ty zase víš, jak rád se o to pokouším," odpovíš a necháš se jeho polibky dál rozmazlovat. Víš, jak to skončí, ale je ti to úplně jedno - vždyť sám chceš, aby to tak skončilo. Jen se usmíváš a užíváš si další ráno v jeho pracovně. Protože jen tady a s ním se může zastavit čas.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Seiriel Seiriel | Web | 28. listopadu 2010 v 23:29 | Reagovat

Já chci další FF na tenhle pár!!! Píšeš moc dobře...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama