Zrcadlo

14. března 2010 v 17:45 | Garou-tan |  Originální
Nevím proč, ale chtělo se mi něco podobného napsat.


***

Nedívej se na sebe do zrcadla.

Víčka se zvedla a jeho zelené oči pohlédly na strop. Byl pořád stejně bílý... už deset let. Zrovna teď na něj dopadaly paprsky zapadajícího slunce. Líné a unavené.
Opět oči zavřel.
Chtěl spát. Tak dlouho, jak jen to půjde. Zaspat všechny problémy, smutky a klidně i radosti. Tak hluboce, že by si ho nikdo nevšímal a nechal ho spát. Alespoň na chvíli, ač by byla sebekratší.
Otočil se čelem ke zdi a přitiskl si k sobě polštář, jako by to byl nějaký poklad. Nebo snad něco, co nechce ztratit. Kdyby chtěl, možná by se svým myšlenkám zasmál. Co by za to dřív dal, mít podobný poklad. Ale teď? Byla to jen bláhová představa.
Už není dítě.

Proč?

Zaposlouchal se.
Slyšel, jak za oknem tiše skučí vítr. Zavřel oči a nechal se tím zvukem unášet, jako už tolikrát. Ponořil se do nesouvislé melodie a vše ostatní odsunul stranou. Teď byl jen vítr a jeho nářky. Nic víc.
Nebo spíš… nic víc nepotřeboval.
Jak vítr utichl, zadíval se na stěnu před sebou. Bledě zelená. Jak dlouho už?
Posadil se a odhrnul si vlasy z čela. Jeho pohled mířil na jeho pracovní stůl, zdálo se však, že vidí něco úplně jiného. Nechtěl se dívat na stůl. Po chvilce pohlédl ven z okna. Na parapetu seděl vrabčák a čechral si peří.
Když ale spatřil člověka za sklem, odletěl.
A vítr se opět rozezpíval.

Uvidíš, co bys vidět nechtěl.

Zvedl se z postele a jeho bosé nohy se dotkly plovoucí podlahy. Po kůži ho pohladil chlad, on ho ale nebral na vědomí. Doteď tak nečinil, tak proč by s tím měl začínat?
Prošel pokojem, tiše otevřel dveře a stanul na chodbě. Krk mu sevřela žízeň. Vydal se do kuchyně.
Uprostřed chodby se ale zastavil. Obrovské zrcadlo na zdi bylo zakryté.
Naklonil hlavu na stranu.
A po chvíli za závěs zatáhl. Ten se s tichým zašustěním svezl na podlahu.
Čekal, že uvidí svůj odraz. Kaštanové vlasy, zelené oči a pozdvižené obočí. Čekal, že uvidí alespoň něco, co by připomínalo toho rozesmátého chlapce z fotek v rodinném albu.
Ale…
Vypadáš nějak nejistě.
O krok couvl. Tohle nemohl být on. Takhle přeci nevypadal
A kdo říká, že takhle vypadáš?
Zaváhal. Jeho "odraz" v zrcadle na něj vyplázl jazyk, jako by to byla naprosto samozřejmá věc. Ten piercing nešel přehlédnout.
Jsem totiž odraz tvojí duše.
Aby svá slova zdůraznil, ukázal na jeho hruď. Nejspíš do míst, kde by měl mít srdce. Náramky na jeho zápěstí o sebe tiše zazvonily. Ani zdaleka to nepřipomínalo zpěv větru.
Jsem ty. A vždycky budu.
Na to se usmál. Jenže způsobem, který naháněl hrůzu.
Odhrnul si z očí černou, bíle melírovanou ofinu. Když pohodil hlavou, odhalil tak na krku vytetovaného draka a stříbrnou náušnici v pravém uchu. Tedy pokud nebyla z chirurgické oceli… Z černého trička, které měl na sobě, se na svět šklebila lebka, pod kterou se křížily dvě kosti.
Ne, tohle nemůže být on.
Podívej se až na dno svojí duše. Tam na tebe čekám.
Odvrátil se od zrcadla a pokračoval v cestě.
Smích.
Sám před sebou se nechováš.

Říkal jsem ti, aby ses do zrcadla nedíval.

Vzal z poličky svůj hrnek a natočil do něj vodu. Jak pil, vychutnával si chlad, proudící jeho tělem.
Zadíval se z okna. Holé větve stromů se pomalu kolébaly ve větru, jako by na nic jiného neměly sílu. Vítr opět tesklivě pěl… a on mu naslouchal. Celým svým tělem.
I přesto tu píseň rušil tichý šepot. Nenucený, zákeřný hlas jeho druhého "já".
Sám před sebou se neschováš.
Odložil hrnek na linku. Stromy jako by najednou vypadaly úplně jinak.
Co když má přeci jen pravdu?
Mohlo se z něj něco podobného stát?
Nebo takový vždycky byl?

Kdo vůbec jsem?



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama