Pohled z okna

9. února 2010 v 16:59 | Garou-tan |  Zbytek
Moje slohová práce. První, co mě na téma napadlo, bylo tohle. Jak jsem k tomu došla, o tom bych raději nemluvila.


***

Kéž bych se odhodlal zase jednou zvednout oči, najít své okno, přehlédnout mříže a pohlédnout ven, za zdi vězení. Zadívat se na svou minulost, která si úspěšně hledá cestu z mých unavených vzpomínek. Dřív byl pohled z okna osvobození, možnost nenechat minulost zmizet, přání utéct ze spárů té jejich spravedlnosti. Díval jsem se ven a věřil, že jednou budu moct říct všemu kolem mě sbohem… navěky. Když si to vybavuji, přes rty mi klouže smích. Je stejně zoufalý jako já sám. Byl jsem tak bláhový, když jsem myslel, že mi pravda podá pomocnou ruku, aby mě vytáhla z téhle falše a nespravedlnosti. A i když chci zapomenout, má mysl se až moc často zaobírá časem, který jsem strávil zasněnými pohledy z okna své cely.

Stále si pamatuji, jak přes den slunce kreslilo na podlahu mé cely umělecká díla tak nádherná, že se mi z nich zatajoval dech. Jeho paprsky mě hladily po tvářích, a když jsem se zadíval ven, všechno se na mě okouzleně usmívalo. Nevím, zda to bylo tou bezstarostností všeho tam venku, nebo snad tou zlatou září, která všemu nakreslila na tvář úsměv. Neposedné světlo tančilo karnevalové tance na ulicích. Sněhové mráčky se s dětskou radostí stíhaly po azurové obloze. Dovádivý vítr často nakukoval dámám pod zdobené klobouky a kanýrované sukně. Cokoliv, na co jsem pohlédl, bylo veselé, kypělo životem a poukazovalo na to, jak krásný ten můj kdysi býval.

Za soumraku občas padala mlha - při pohledu na její hebké, nepolapitelné ruce mi běhal mráz po zádech, ač mne po tvářích nikdy nepohladila. A jak se nad Paříž snesly temné perutě noci, často jsem se bál dýchat, abych tu krásu neporušil. Noc si do vlasů vplétala perly, které bledými rty upíjeli její sytost. Její tváře pokaždé ozdobil pudr z hvězdného prachu. A brož v podobě měsíce rozjasňovala její hedvábné šaty. Jen jediný pohled na tuhle nádheru stačil a já jsem věděl, že ji nezachytí žádný člověk, ani kdyby umíral touhou tak učinit. Ten konejšivý úsměv na bledých rtech měsíce. Kouzelné, stříbřitě se lesknoucí oči prožívající všechnu mou bolest. A hvězdy, které snad ze strachu pokaždé tlumily své světlo, aby nebyly moc nápadné. Jestli mě něco dokázalo uklidnit, byla to právě noční obloha.

Už se ale ze svého okna nedokážu dívat. Mříže se mi vysmívají - každý škrábanec i sebemenší oděrka na nich hledá v mé tváři beznaděj a já vím, že mi nikdo neuvěří mou nevinu. Křídla mé svobody pozbyla peří a vyprchal z nich život. Můj vlastní stín mi skládá hlavu na rameno a svádivým hlasem mi šeptá, jak moc jsem zoufalý. A ač mě při podobných myšlenkách bodá u srdce, už nikdy se nepodívám z okna, na kterém tyhle mříže nebudou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pusinqa007 pusinqa007 | Web | 9. února 2010 v 17:01 | Reagovat

Ahoj Mooc vás prosím hlasujte pro mě na http://v-anne-h.blog.cz/1002/1-kolo-sonc#comment72451930 sem tam jako Miley Cyrus...a taky pro mě prosim hlasujte na http://world-ashley.blog.cz/1002/sotm-1-kolo#komentare ...předem děkuju...

PS: Máš mooc hezký blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama