Il tuo custode

19. února 2010 v 14:39 | Garou-tan |  FF
Ha, dopsala jsem povídku. A může za to moje rozněžnělá nálada. Asi na mě něco leze... Podle Google překladače by překlad názvu měl být "Tvůj strážce".
(Je to shounen ai. Nehodlám snášet znechucené komentáře, takže se s nimi ani neobtěžujte.)

***

Fandom: Katekyo Hitman REBORN!
Pairing: Demon Spade/Giotto
Prohlášení: Nesepsáno za účelem zisku, postavy patří Amano Akiře.
N/A: Poslouchala jsem u toho Lighthouse od The Hush Sound. A doufám, že ty dvě věty italsky jdou odtušit... a jestli jsou špatně, omlouvám se. Italština není má silná stránka.

"Even after all this time the Sun never says to the Earth 'You owe me'.
Look what happens with a love like that. It lights the whole sky."


Na zem se sneslo několik papírů. Tmavovlasý muž za stolem si unaveně pročísl vlasy a přes rty mu sklouzl povzdech. Ze vší té práce už ho bolela hlava.
Raději se zvedl s tím, že se ty papíry pokusí sesbírat.
Než ale stihl svůj pracovní stůj obejít, kdosi k němu natáhl ruku, v níž všechny jeho papíry byly.
Skrz brýle se na mladého muže před sebou zadíval. Pozoroval ho medovýma očima, ve kterých se odrážel skomírající sluneční svit. Jeho vlasy se zlatavě leskly, jak se v nich koupalo světlo. Z ramen mu až na zem splýval lehký, černý plášť.
Neviděl ho už někdy?
Po chvíli přemýšlení si papíry z jeho ruky vzal a usadil se zpět za stůl. Byl opravdu unavený a ve spáncích mu čas od času silně zatepalo.
"Smím se zeptat, kdo mě poctil svou návštěvou?" zvedl opět bledě modré zraky, když si na stole udělal alespoň trochu místa.
"Sono Giotto," pousmál se omluvně zlatovlasý.
Giotto… advokát si ho prohlédl ještě jednou. Často jeho jméno slýchal, teď ho ale viděl poprvé. Nemohl popřít, že si jej představoval trochu jinak. Přesto od něj několik chvil nedokázal odtrhnout pohled. Možná to bylo tou zvláštní atmosférou, která se vznášela v jeho okolí.
Advokátovi se v očích mihlo zaujetí.
"Hádám, že když jsi mě našel, Giotto," pohrál si se zvukem jeho jména tmavovlasý advokát, "není třeba se představovat."
"To vskutku není," odvětil Giotto a na pár okamžiků vyhlédl z okna. Advokát se mimoděk zadíval stejným směrem.
Za sklem se odehrávalo nádherné představení. Tmavovlasý byl rád, že má ze své pracovny výhled na tak kouzelnou krajinu. Pokaždé, když zapadalo nebo vycházelo Slunce, kochal se souhrou barev tam venku. Často otevíral okno a zhluboka dýchal čerstvý vzduch, který pomalu chladl, jak se přikrádala noc. Miloval přírodu.
Možná proto z města často utíkal sem, na své milované panství.
"Upřímně," začal po chvíli tmavovlasý, čímž na sebe stáhl Giottovu pozornost, "jsem ohromen, že jsi mne našel."
Zlatovlasý se tiše zasmál.
"I já sám nevěřím tomu, že se mi to podařilo," odvětil a jeho pohled sklouzl advokátovým směrem. Jeho průzračně modré oči stále hleděly z okna. Jako by ho tmavnoucí obloha a pomalu se rozsvěcující hvězdy úplně očarovaly.
"Hádám, že ses mě nesnažil najít jen proto, aby ses mi představil osobně," nadhodil líně advokát a přesunul pohled k hromadě papírů na svém stole. Shora stáhl několik archů a bez většího zájmu se do nich začetl. Věděl, že se zítra bude muset vrátit zpět do města.
Často se tam vracel jen proto, jak příjemné byly noční procházky ztemnělými uličkami.
"Nuže? Co pro tebe mohu udělat, Giotto?"
"Buď můj strážce," zadíval se Giotto na mladého advokáta, sedícího za stolem. Ten zvedl pohled a přes brýle se na druhého muže zahleděl.
"Proč bych měl?" pozvedl obočí a pohodlně se uvelebil ve své židli. Ta sice tiše zavrzala, ale on se tím nezdál nijak vyveden z míry. Do očí mu sklouzlo několik osamělých pramínků, advokát je ale bez většího zájmu přešel.
"Jsi jako mlha," odvětil Giotto a udělal několik kroků směrem k oknu. Jeho tvář opět ozdobil ten zasněný úsměv. Vypadal téměř jako malé dítě.
"Jako mlha?" zadíval se jeho směrem advokát, když si své brýle posadil do vlasů. Býval by se nezvaného hosta už dávno zbavil - byl velmi nerad, že někdo našel místo, kam se schyloval, aby měl klid na práci a od každodenního shonu - ale s tak silnou migrénou byl rád, že se dokáže soustředit na to, co Giotto říká. Byl to zvláštní pocit.
Giotto s úsměvem stále hleděl z okna.
"Nepolapitelný," navázal plynule a konečně odtrhl pohled scenérie za sklem. Jeho zlaté zraky se opět střetly s bledě modrým pohledem. "Tichý… a nebezpečný."
Zdálo se, že je jím zaujat. Advokát přimhouřil oči. Hraje si snad rád s ohněm?
"Existuje spousta takových," odpověděl jen a sklouzl pohledem zpět k papírům na svém stole. Práce na něj stále čekala, a dokud alespoň nezmenší hromadu na svém stole, bude zbytečné chodit spát. Čas od času zalitoval, že musí všechno dělat sám.
"Ale já chci tebe," otočil se konečně od okna Giotto. "Ne… já tě potřebuji."
"Proč právě mě?" Advokát zvedl pohled a zahleděl se na svého společníka. V jeho pohledu byla neskutečná únava, jistá podrážděnost a mírné pobavení.
"Intuice," odvětil po chvíli Giotto. "Jen intuice."
V průzračných očích prudce zavířilo několik emocí najednou. Bylo to překvapení, tak upřímné, že i Giotta se zmocnila zvědavost. Objevilo se tam i pobavení, čisté a jasné pobavení, které advokátovy rty přimělo k úsměvu. A Giotto spatřil i čirý zájem právě o jeho osobu. Nebo snad o něco jiného?
I přes to se advokát po chvíli rozesmál. Tak upřímně, že se k němu druhý muž málem přidal.
"Řekni mi alespoň jeden důvod, proč bych měl s podobnou nabídkou souhlasit," prohlásil advokát, když odložil své brýle na stůl. Vypadal, že se královsky baví.
Na několik dlouhých chvil zavládlo ticho.
"Nevím," připustil nakonec Giotto.
"Takže jsi mi to přišel navrhnout a doufal, že čistě ze zvědavosti přijmu?" pozvedl obočí. S jeho rty si pohrával úsměv. Těžko říct, zda pobavený, znavený nebo zaujatý - Giotto nad tím ani nepřemýšlel. Advokátovy úsměvy dodávaly jeho tváři spokojenost.
"Ano," odpověděl Giotto a mimoděk se zadíval jinam.
Advokát na něj jen několik chvil hleděl, než si své brýle opět nasadil. Nakonec ale upustil od myšlenky na práci a promnul si spánky. Byl tak unavený…
"Zůstaň tu přes noc," řekl nakonec, "odpovím ti ráno."

Advokátovy ruce jemně rozepnuly několik knoflíků Giottovy košile. Měsíční světlo se sklouzlo po jeho bledé kůži a odhalilo tak hlubokou jizvu, brázdící pravou polovinu jeho hrudi. Demon Spade se jí chtěl dotknout, ale Giotto ho chytl za zápěstí, aby ho zastavil.
"Nedívej se," odvrátil své zlaté zraky. Skoro jako kdyby se za své tělo styděl. Advokátovi se do očí proti jeho vůli vkradla něha.
Na první pohled se Giotto zdál silný a nezlomný - jako opravdový vůdce. Vždy tu byl pro ostatní, aby je chránil, postaral se o ně a věnoval jim pár vlídných slov jako povzbuzení. Usmíval se, tím svým zasněným způsobem, který zbavoval starostí.
Ale…
Kdo zbavoval starostí jeho?
Utíkal vůbec k někomu, aby se skryl v jeho náruči? Byl tu pro něj někdo, kdo by mu věnoval tolik lásky a něhy, aby měl Giotto dost sil stát v čele své rodiny? Existoval nějaký člověk, kterému mohl zlatovlasý svěřit všechna svá trápení, aniž by se bál ponížení?
Ví vůbec někdo, že hluboko ve stínu toho silného, hrdého muže se skrývá osamělé dítě toužící po lásce?
Demon Spade vzal svého společníka za bradu a jemně ho přiměl, aby mu pohlédl do očí.
V těch Giottových se zrcadlil smutek. Byl ale pohřbený tak hluboko, že bylo téměř nemožné na něj dosáhnout. Skoro, jako by o něm nikdo neměl vědět - jen sám Giotto.
Jak advokát hleděl do jeho očí, zmocňovalo se ho jejich kouzlo. Paprsky bledého světla do toho tekutého zlata kreslily bílé provazce, díky nimž se Giottův pohled zdál mnohem osamělejší. Demon Spade zdráhavě natáhl ruku, aby druhého muže pohladil po tváři. Hned ji ale stáhl zpátky.
Co když svůj smutek schválně skrývá tak hluboko? Chce vůbec, aby na něj někdo dosáhl?
Proč? Bojí se snad dát najevo, že i on má slabé chvilky, kdy jediné, co potřebuje, je pevné objetí? Snaží se skrývat chvíle, během nichž propadá strachu a zoufalství? Přeje si, aby jediný, kdo bude o jeho slabostech a trápeních vědět, byl Měsíc a hvězdy?
I jeho vlasy, prosycené měsíčním světlem, mu přidávaly na osamělosti…
Giotto vždy utěšoval ostatní, aniž by si všiml, že jediný, kdo potřebuje utěšit, je on sám. Demon Spade se nepotřeboval ptát, aby to poznal.
Ještě pár okamžiků na něj hleděl, než ho k sobě přitiskl. Tak pevně, jak jen mohl.
Zlatovlasý se roztřásl. Sotva znatelně, i přesto to advokát cítil dost na to, aby znejistěl. Nedokázal si pomoct.
Chtěl být tím, za kým Giotto poběží, když bude potřebovat pár něžných slov. Toužil vrátit na jeho tvář ten zasněný úsměv, jaký si přes den pohrává s jeho bledými rty. Přál si vyhnat všechen ten smutek z jeho nádherných očí.
Jeho původní plán bylo pomalé svádění a probděná noc v jeho ložnici… dokud nezahlédl jeho oči. To tráví každou noc o samotě, aby ostatní nezatěžoval svými problémy? Jak dlouho jde něco podobného snášet?
A jde to vůbec?
Proud jeho myšlenek přerušily Giottovy ruce, pevně ovinuté kolem jeho zad. Držel ho pevně, jako kdyby chtěl, aby nikdy neodešel. Skoro to vypadalo, že se jeho odchodu děsí.
Když na svém rameni ucítil tíhu Giottovy hlavy, musel se usmát.
Pootočil tedy hlavu a vtiskl mu do zlatých vlasů polibek. Jejich prameny ho šimraly na tvářích - byly hebčí než srst perské kočky, ve světle Měsíce kvetly stříbrem. Voněly stejně sladce jako ta nejdražší vanilka. A možná, že jejich vůně byla ještě sladší.
Demon Spade si ani neuvědomil, jak jeho štíhlé tělo příjemně hřeje.
Po chvilce ucítil, jak Giottovo sevření zesílilo. Neprotestoval.
"Tutto andrà bene," sklouzlo z jeho rtů smířlivě. Giotto se jen roztřeseně nadechl a namísto vydechnutí se jeho tělo otřáslo v sotva slyšitelném vzlyku. Advokát ho jen sevřel v náruči o něco pevněji. Aby věděl, že teď je tu jen a jen pro něj. Protože Giotto teď byl tak zranitelný…
Nevěděl, jak dlouho stál u svého stolu a šeptal do Giottových zlatých vlasů slova útěchy. Nepočítal minuty a hodiny, kdy ho držel v náručí a nechával jeho slzy, ať se mu vpíjí do oblečení. Neměl nejmenší tušení, kdy Giotto usnul, ač sám nezamhouřil oka a celou noc ho k sobě tiskl, aby si nepřipadal sám, až se probudí.
A ani si to vědět nepřál.

"Budu tvůj strážce, Giotto."


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Seiriel Seiriel | Web | 28. listopadu 2010 v 23:21 | Reagovat

Opět... úžasné... tohle já třeba moc neumím a hrozně bych chtěla, takové jemné shounen ai... takové... něžné... xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama