Koukala jsem na Číslo 9. A zoufale jsem se potřebovala vypsat...
***
Přemýšlení přerušily tiché kroky.
"Říkal jsem, že chci být sám."
Tichý smích. "Nic takového jsem neslyšel."
Nejistota a tíživé ticho.
Jeho kimono tiše zašustilo. "Děje se něco?"
Ucítil vůni rozkvetlých třešní. "Už rok jsi po smrti."
Zadíval se z okna. "Sám tomu nevěříš."
Odvrátil pohled. "Ale je to tak."
Nic neřekl. Co by taky měl?
Zvedl zrak a opět se zadíval z okna. "Jsi jen iluze."
Upřel pohled na jeho záda. "Chceš, abych byl jen iluze?"
Zaváhal. "Ne."
Usmál se. "Pak iluze nejsem."
Chtěl se smát… nešlo to. Tak zůstal potichu.
Vykročil k němu. "Podívej se na mě."
Pevně zavřel oči a odvrátil tvář od okna. "Rozplyneš se."
Zastavil se. Sám váhal. "Nerozplynu."
Opřel si čelo o sklo před sebou. "Jsi jenom sen."
Propálil ho pohledem. "Tak otevři oči. Pořád tu budu."
Nechal oči zavřené. "Nebudeš."
Položil mu ruku na rameno. Na mrtvého byla až moc horká. "Ztrácíš víru."
Zoufale se zasmál. "Já někdy nějakou měl?"
Objal ho kolem pasu a položil si hlavu mezi jeho lopatky. "Věř."
Zoufale chtěl, ale… "Bez tebe nemůžu."
Sevřel ho pevněji. "Vždyť jsem tady."
Neodpověděl.
Sotva slyšitelně se nadechl. "Otoč se."
Nechtěl ho poslechnout… I přesto tak učinil.
Pohlédl mu do očí. "Věříš?"
Namísto odpovědi ho políbil.
Odtáhl se. V očích měl otázku.
V jeho hlase byla porážka. "Říkal jsem, že se rozplyneš."
Usmál se. "Ne. Tys tomu věřil."
Byl pryč. A on už nedokázal věřit, že tomu tak není.









Čau Garou, máš u mě diplom za bleskovku... tak se stav, pokud máš chvilku